Americká armáda v Chrástu

Již více než šest desítek let uplynulo od doby, kdy první americké tanky vjely do povstalecké Plzně, aby po šesti letech okupace přinesly svobodu a mír. Z generace na generaci se předávalo vědomí, kdo osvobodil západní Čechy. Byť na školních nástěnkách v dobách budování rozvinuté socialistické společnosti byly jen nápisy "Osvobození Československa Sovětskou armádou" a pod tím obrázky rudoarmějců, např. na plzeňském náměstí.

V Chrástecké obecní kronice je o příjezdu americké armády zapsáno jen několik málo řádek. Tímto článkem chci připomenout dobu, která se nesmazatelně vryla do paměti našich obyvatel, na kterou rádi vzpomínají, o které mně moje babičky, tety či strýčkové vyprávěli.

V prvních květnových dnech roku 1945 bylo každému jasné, že konec války je na spadnutí. V sobotu 5. května v dopoledních hodinách se po Chrástu rozšířila nepotvrzená zpráva, že Plzeň je osvobozena, odstraňují se německé nápisy a vlají tam československé vlajky. Jako jedna z prvních se objevila československá vlajka na budově chrástecké školy.

Odpoledne se z rozhlasu ozvalo vzrušené hlášení : "Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří! Voláme vás, občané města Plzně a celých západních Čech. Oznamujeme vám, že jsme se zbavili nadvlády Němců a jsme svobodni."

Po tomto hlášení následoval projev revolučního národního výboru, který přečetl Václav Hrbek. Občané Chrástu vybíhali na ulici, a ačkoli pršelo jen se lilo, česká uniformovaná jednotka (hasiči) procházela obcí nebo jezdila na kolech a motorkách, ozdobených státními vlajkami. Občané si připínali na oděvy trikolory, všichni věřili, že Američané již dosáhli Plzně.

Zatím to však byl domácí odboj, který opanoval Plzeň a který zvedl ozbrojený odpor proti německé vojenské moci. Vysílání plzeňského rozhlasu bylo slyšet nejen po celých Čechách a Moravě, částečně také na Slovensku a například i v Buchenwaldu, který byl již osvobozen. Toto hlášení přineslo radost i osvobozeným vězňům z káznice Creussenu    (80 km od Chebu). Ti byli osvobozeni předsunutou devítičlennou americkou hlídkou. Asi stovka vězňů pak pomáhala Američanům odrazit německý protiútok. Padesát jich bylo přijato do dobrovolné služby v US Army a pod americkým vedením se dostali až na demarkační čáru. Mezi nimi bylo i 12 občanů z Chrástu.

V deštivém ránu, v neděli 6. května, přivalilo se mohutné tělo amerických pancéřových sborů do středu Plzně. Kolem desáté hodiny se rozpoutal boj. V nové policejní budově na nábřeží se zoufale bránilo gestapo. Avšak stačilo pár výstřelů z tanku a Němci se vzdali. Podobným způsobem byl dobyt kostel a ostatní domy, odkud bylo na jásající dav stříleno.

Do Chrástu přijely první americké tanky v neděli kolem 17. hodiny. Byla to skupina šesti obrněnců, která jela na Smědčice. Již z dálky bylo v Chrástu slyšet přicházející dunění. Občané v obavách, co se to na obec valí, byli ukryti ve svých domech. Jaká byla jejich radost, když na bocích obrněnců spatřili bílé hvězdy. Ze všech stran se hned začali sbíhat obyvatelé, až za malou chvíli bylo náměstíčko před školou zcela zaplněné. Za nadšeného jásotu doprovázeli Chrástečáci vojáky, sedící na pancířích, za neustálého mávání a volání: "Nazdar!". Vojáci jejich pozdravy s úsměvem přijímali a opětovali.

Konečně 7. května déšť ustal a slunečný den vylákal do ulic svátečně oblečené obyvatelstvo. Na návsi, na křižovatce několika cest, byly vztyčeny ověnčené májky a spojeny nápisem na plátně : "WELCOME OUR LIBERATORS", čímž vznikly dvě slavobrány. Později byla tato výzdoba doplněna barevnými žárovkami, které zářily po celou noc. V jejich světle proudil život dlouho do noci.

7. května přijel do Chrástu americký tankový oddíl "Indian". Velitelství bylo zřízeno ve vile starosty obce Ing. Šnajdra (dům za benzinovou pumpou). Další vojáci se ubytovali na Vilově. V následujících dnech přijížděli další a další, až za krátký čas byl americký voják všedním zjevem.

Po celý měsíc vlály prapory na veřejných i soukromých budovách a teprve 8. června bylo zvláštním výnosem nařízeno jejich stažení. Na slavobránu bylo připsán nápis i v azbuce. Chrást totiž ležel na hranici demarkačního pásma.

O přátelském poměru Američanů k Čechům svědčí například slavnost v Dýšině, kdy 5. srpna americký generál Harmon, bydlící v Nové Huti, odevzdal obci Dýšině na důkaz přátelství ukořistěné německé dělo, které bylo postaveno na podezdívce před školou. Tento dar byl oplátkou za mapu s originály Vladimíra Vraštila, akademického malíře z Dýšiny, kterou odevzdala tamní obec generálu Harmonovi v upomínku na jeho pobyt ve zdejším kraji.

V neděli 19. srpna se konaly v celé republice dožínky na paměť první sklizně v osvobozené vlasti. V Chrástu se konaly pod vedením národního výboru. Slavnost zahajoval průvod děvčat v krojích. Za nimi jela selská jízda s vlajkou, hudba, opentlený žebřiňák s ženci, za nímž následovali obyvatelé. Od cvičiště DTJ (dnes bytovky u Lid. domu) se bral průvod za doprovodu hudby ke statku J. Polívky na návsi před školou, kde za zpěvu starých písní byl hospodáři předán slaměný věnec. V průvodu se pokračovalo druhými vraty k cihelně pana Šteifa za tratí, kde se připojily dva alegorické vozy. Poté průvod zamířil opět na cvičiště DTJ. Tam se dožínková scéna opakovala a dívky v krojích tančily "Českou besedu". Slavnost byla sledována a hojně fotografována americkými vojáky, pro které byly přichystány koláče. O zdar slavnosti se zasloužil Svaz české mládeže a skauti.

18. září uvolnil kapitán Theodor Lipinsky školní kuchyni, kde měl svoji kancelář. Při odchodu daroval pro žactvo 1000 archů papíru. Následující den se stěhovalo další vojsko. Z velitelství v domě Ing. Šnajdra byla sňata americká vlajka, zmizela síť telefonních drátů umístěných na domě B. Krismana, od Leitnerů se vystěhoval zdravotní štáb, ze sokolského cvičiště odjela nákladní auta a odvezla stovky barelů na PHM, po cvičišti rozmístěných. Vystěhovala se kancelář z hostince pana J. Šteifa, z ulic zmizely jeepy s bílou pěticípou hvězdou. Odstěhovány byly kuchyně z hostince "U Šimůnků" a z "Lidového domu".

S obyvateli se vojsko rozloučilo česky psanými plakáty, taneční zábavou a kromě toho srdečným rozloučením v rodinách, kde bylo ubytováno.

Někteří obyvatelé si se "svými" vojáky dopisovali ještě několik svobodných let. V paměti mnohých obyvatel Chrástu zůstávají dodnes uchovány vzpomínky na šťastné květnové dny roku 1945, zpestřené přítomností veselých boys ze země za velkou louží.

Zbyněk Blaheta, Chrást