Turistické zajímavosti

Obec obklopená řekami a lesy láká k návštěvě četné turisty. Vodáci každoročně sjíždějí Berounku od tábořiště pod Chrástem. Blízkost města, přilehlé lesy a malebné údolí řeky Klabavy s 38 metrů vysokým železničním mostem se zalíbily chatařům. Tento železniční most na trati Chrást – Radnice byl vybudován v roce 1893 prý dle projektu známého architekta Gustava Eiffela, autora známé Eiffelovy věže v Paříži. Avšak není to pravda, neboť konstrukci dle vlastního návrhu vyrobila pražská mostárna při Českomoravské strojírně. Atraktivitu obce umocňuje nově zřízená cyklostezka, spojující severní Plzeňsko s Rokycanskem.

Historická cesta na Závrtek

V roce 2007 byla po dlouhé době obnovena starobylá polní cesta z Chrástu na Závrtek. První výsadba několika jeřábů byla v létě tohoto roku zničena táborníky, kteří tudy procházeli k vodáckému tábořišti u dolanského mostu. Kmínky stromků posloužily k opékání vuřtů a podpěrné kůly shořely v ohni. Chrástecký starosta se ovšem nevzdal. Aby mohl požádat o dotace, oslovil paní Jančurovou z Dýšiny a ta vypracovala projekt výsadby. Díky tomu se podařilo získat prostředky na částečnou úpravu povrchu cesty a na výsadbu aleje. Asi jedna třetina cesty, kde jezdí zemědělská technika, je nyní vyštěrkovaná. Finance na nákup štěrku poskytla Nadace ČEZ. Při vstupu do aleje byla vysázena skupina čtyř lip. Dále jsou tu jeřáby, na ně navazují krajové odrůdy peckovin – 10 švestek, 10 mirabelek, 10 třešní a 20 ptaček. V prostoru bývalé skládky byly vysázeny další lípy. Za nimi až k lesu jsou javory. Cesta je zakončena masivním odpočívadlem, které v létě zhotovil Jan Jung. Peníze na nákup sazenic stromů poskytla Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Lze si jen přát, aby stromky dobře přestály zimu a nebyly během několika příštích let zničeny. Toto je již čtvrtá polní cesta v okolí Chrástu, která byla osázena stromovím.

Zbyněk Blaheta – kronikář obce

 

Kaple Panny Marie

     V roce 1802 nechal tehdejší rychtář Jiří Martínek postavit na návsi vedle svého dvora kapličku. Byla vystavěna z kamene v barokovém slohu. Původně byla zasvěcena sv.Martinu. Její půdorys má tvar osmiúhelníku se stranami střídavě delšími a kratšími, téhož tvaru je i střecha kaple, nad níž vztyčena je čtyřhranná lucerna, zakončená křížkem. Ve zdech kaple jsou tři elipsovitá okna a vchod opatřený jednoduchým, ale vkusným pískovcovým portálkem. Ke zvýšenému vchodu vedly původně tři schody.

          Pro novou kapli koupil rychtář Martínek starý oltář ze zrušeného kláštera v Plasích. Na oltáři vynikal zvláště obraz blahoslavené Panny Marie na Nebe vzetí, jenž byl namalován na dřevě dle památné sochy Plzeňské Madony. Pravděpodobně kolem roku 1860 byl nahrazen oltáříkem ze zrušeného kláštera Dominikánského v Plzni. Původní obraz byl zakryt novým obrazem, malovaným na plátně. Kolem něho byly nejen vyřezávané části oltáře, ale pěkně jej zdobily pečlivě provedené sošky andílků. Nad oltářem byla připevněna pěkná oltářní koruna s četnými paprsky.

           Do výklenků po stranách oltáře byly postaveny dvě velké sochy, jež dle způsobu provedení byly vyřezány asi kolem roku 1500. Byly umělecky velmi cenné, ale již ve dvacátých letech 20. století byly velmi poškozeny. O záchranu obou soch – Panny Marie a sv.Bartoloměje – se postaral tehdejší dýšinský kaplan Alois Černý. Dal je důkladně opravit a tak je pro chrásteckou kapli zachránil.

     Kaple byla v měsíci květnu 1850 zevnitř opravená a obílená. Další opravy se kaple dočkala opět v květnu roku 1895, kdy byla jak zevně tak i uvnitř opravena. Renovování oltáře, soch, jakož i vymalování provedl zdejší občan František Honzík, vulgo Dufíček, takto nožíř, jinak ale všeuměl. Zaplaceno mu bylo 60 zlatých.

      V únoru 1897 praskl ve zvonici zvonek. Nákladem obce byl pořízen nový zvon, mnohem těžší, jež zhotovila firma Robert Perner z Plzně. Stál 85 zlatých. Tento nový zvon byl v době 1. světové války zabaven pro vojenské účely. Místo něho byl opět zavěšen starý zvonek, který po léta ochraňoval ve svém statku p.Hřích (Kouřim)

      Před okupací za starosty Ing. Otty Šnajdra byla kaple z vnějšku opravena, opatřena trvalou omítkou a její střecha vyspravena. Za okupace a po ní byla stará krytina kaple značně poškozena větry, deštěm a mrazy, takže tašky na některých místech sjely   a voda tekla přímo na horní stranu klenby.

V roce 1954 byl i vnitřek kaple shora až po okna provlhlý a její klenba tím byla ohrožena. Kaple větrala sice rozbitými okny, ale těmi tam do ní zanášel vítr prach i sníh, čímž trpělo vnitřní zařízení kaple, zvláště obraz Panny Marie a vyřezávané části oltáře. Vlhko poškozovalo oltář také zdola, poněvadž k zadní stěně kaple přiléhala hromada popele a dešťová voda nemohla podle kaple odtékat. Vnějšek i vnitřek kaple volaly po rychlé a důkladné opravě.

     Podnět k jejímu provedení dala paní Marie Krejzarová, která na počátku srpna 1954 požádala MNV v Chrástu, aby opravu kaple povolil a přispěl na ni darováním potřebného stavebního materiálu (písku, vápna, cementu a tašek) v ceně asi 800,-Kčs. Získala pak zdejšího tesařského mistra Vojtěcha Riedla, který ochotně a zdarma postavil potřebné lešení, aby mohla být provedena nejprve nutná vnější oprava, zvláště střechy. Tu provedl důkladně a zdarma zdejší pokrývač Uhlík. Potom provedli nutné zednické práce ochotně Fr. Hájek, Oliberius a Veselý, portálek očistil kameník Korelus z Nadryb, dveře nabarvil Beran ze Stupna a kapli uvnitř vkusně vymaloval Hupač  z Plzně-Doubravky.

     Pro opravu byl v roce 1954 rozebrán oltář a tu bylo zjištěno, že pod obrazem Panny Marie, malovaným na plátně, byl starší podobný obraz, malovaný přímo na dřevě, které však zvláště dole bylo značně ztrouchnivělé. Starý obraz byl mimo to velmi poškozen tím, že na zadní stranu prken byly dlouhými hřeby přibity svlaky, jež prorazily obrazem, byly na něm zahnuty a zrezivěly.

     Na žádném z obrazů nebylo nalezeno označení, kdo je maloval. Dle posudku znalců vymaloval starší obraz na dřevě kolem roku 1690 asi plzeňský malíř František Karel Seeblumer, jehož mnohé práce byly v plaském klášteře. Modelem pro obraz mu byla socha Plzeňské Madony. Druhý obraz na plátně zhotovil plzeňský malíř Jan Herzog kolem roku 1880 dle téhož modelu, ale kolem postavy Panny Marie s Ježíškem přimaloval matné hlavičky andílků.

     Obou poškozených obrazů se ujal dp. plzeňský arciděkan Alois Černý, který se postaral o to, aby byly v Pelhřimově odborně opraveny a tak oba zachovány. Oba

opravené obrazy byly v neděli dne 15. května 1955 vystaveny v dýšinském kostele a znovu posvěceny. Starší obraz, malovaný na dřevě, byl zapůjčen do kostela v Dýšině, druhý byl ponechán pro kapli chrásteckou.

     Důkladnou opravu oltáře provedl plzeňský pozlacovač František Jäger, který opatrně odstranil nevhodné barvy, pečli vě natřel všechny části oltáře a některé z nich i pozlatil. Rovněž opravil obě velké sochy, jakož i menší sošku sv.Anny, jež byla uložena v bývalé rychtě Jiřího Martínka. Od Jägra byl zakoupen také dřevěný pozlacený křížek, jenž byl postaven na oltář.

     Uvnitř oltáře byly v kamenné schránce uloženy ostatky sv.Valentina, u ní byl také malý křížek, jenž stával dříve na oltáři. Po stranách oltáře byly zavěšeny dvě lampy pro věčné světlo, které věnoval chrástecké kapli dp. arciděkan Černý. Ozdobné konsolky na jejich zavěšení (6 cínových svícnů) dovedně vykoval zdejší kovář Dlouhý. Dopravu součástí oltáře do Plzně a zpět ochotně opatřil pan Harant, řezník z Chrástu. Opravu stolu oltáře provedl zdejší truhlář Košan.    

     Na celkovou úpravu kaple bylo vydáno 2972,78 Kčs. Potřebné peníze věnovali ochotně (celkem 2940,-Kčs) paní M.Krejzarová a četní občané z Chrástu i někteří z Dýšiny, kteří projevili tím svůj zájem o rychlou záchranu chrástecké kaple. Při vlastní úpravě pomáhalo také přímo několik ochotných lidí z Chrástu. Společné snaze podařilo se provést do 15. května 1955 důkladnou vnější i vnitřní úpravu kaple.

     V dalších letech se o kapli vzorně starala paní Krejzarová. Po ní však již nebyl nikdo, kdo by se tohoto úkolu ujal. A tak vybavení kaple začalo pomalu chátrat.

     Ani změna politického klimatu po roce 1989 nepřinesla změny. Dokonce byla část vybavení počátkem 90. let z kaple dýšinským farářem vyzvednuta a odvezena.

V roce 2002, tedy v roce 200. výročí postavení kaple, založili někteří chrástečtí občané sdružení, které si vytklo za cíl opravit tuto památku. V polovině září roku 2002 byla zahájena oprava omítky a střechy. Veškeré náklady hradilo občanské sdružení, obec poskytla částku 2800 Kč. V pátek 20. prosince 2002 se u kapličky uskutečnilo první setkání sousedů a přátel. Při setkání občanů u kapličky v prosinci 2003, byl veřejnosti předveden restaurovaný oltář, avšak bez hlavního obrazu. Ten v roce 2004 namaloval místní umělec Jiří Suchý. Obraz byl slavnostně odhalen při setkání u kapličky v prosinci 2004.

     V roce 2004 byla zahájena veřejná sbírka. Získané peníze byly použity na úpravu okolí kapličky.

     Přičiněním starosty Lad. Bohuslava byly v roce 2008 odstraněny staré schody – tři původní pískovcové a několik betonových. Nahrazeny byly deseti novými schody z boženovského pískovce. Na návrh památkářů bylo ke schodišti vyrobeno i nové zábradlí. Okolí kapličky bylo od roku 2008 postupně několika místními občany upravováno.

Kus poctivé práce zde odvedla např. Alena Hájková z Benátek. Z několika málo trsů trvalek při schodišti se od roku 2008 rozšířila zeleň po celém svahu. V roce 2009 byly upraveny záhony za kapličkou, při plotu sousedící usedlosti. V dubnu 2010 byla do svahu nalevo od kapličky instalována informační tabule naučné stezky.

 

NULL

V Dýšině stálo ukořistěné dělo

      V roce 2005 byla dýšinská škola slavnostně přejmenována na Školu generála Pattona. Dýšiňáci mohou s láskou vzpomínat i na generála Ernesta Harmona, který pobýval v Nové Huti.

     O přátelském poměru Američanů k Čechům svědčil ještě několik let po válce pomník v Dýšiné. Generál Harmon dostal od zástupců dýšinské obce jako upomínku na pobyt ve zdejším kraji mapy s originály Vladimíra Vraštila, akademického malíře z Dýšiny. Na oplátku věnoval obci ukořistěné německé dělo, jež bylo postaveno na podezdívce před školou. Na děle byla připevněna deska, kterou vyryl neznámý americký voják.

     Slavnostní předání amerického daru se uskutečnilo 5. srpna, kdy se do Dýšiny sjelo množství obyvatel z okolních obcí. Velitele XXII. sboru americké armády uvítali zástupci místního i okresního národního výboru. Po krátkém českém úvodu generál Harmon pravil: " Předávám toto dělo obci Dýšině jako projev ocenění za zdvořilost a přátelství českých lidí vůči mně, mým důstojníkům a mužstvu. Velice se mi líbí mezi vámi v této krásné a míruplné krajině. Doufám, že toto dělo bude vám zde vždy připomínat přátelství USA vůči ČSR. Nechť je vždy inspirací pro budoucnost, abychom bojovali za svobodu slova a myšlenky a za bezpečí svých domovů."

     Poté předseda místního národního výboru František Bláha a zástupce okresního národního výboru v Plzni Jaroslav Kouřim vzpomněli ve svých projevech dne, kdy americká vojska osvobodila zdejší kraj. Pak byl přečten text telegramu, který byl ze slavnosti odeslán prezidentu republiky Dr. Benešovi. Byly v něm oceněny jeho zásluhy za osvobození naší vlasti. Slavnost byla ukončena československou a americkou hymnou.

     Léta plynula a změnil se režim. Z osvoboditelů se stali imperialisté, okupanti. Po měnové reformě v roce 1953 údajně kdosi otočil hlaveň děla směrem na východ. Tím byl osud pomníku definitivně zpečetěn.

     Našli se však stateční lidé, kteří v předvečer likvidace pomníku zachránili desku s nápisem. Tak jako sochy T.G. Masaryka z celé republiky bylo i dýšinské dělo roztaveno, aby vymizela vzpomínka na osvoboditele.

     V dubnu 1990 se panu Antonínu Jedličkovi přihlásili dva "dýšinští kluci z pětačtyřicátého" – Josef Marval a Josef Fryček.To oni ji schovali. Oni vydrželi neprozradit její úkryt při výsleších na STB v Plzni.

    Nyní má tedy Dýšina sochu generála Pattona, po něm pojmenovanou školu, pomníček US armády s původní deskou. Už jen ten kanón chybí.......

                                                                                                Zbyněk Blaheta

Fotografie z archivu pana Kokošky :